recenze ekovečerů 2012

21. února 2012 – Jiří Šafář: Gorily bez mlhy
21. března 2012 – Zdeněk Motyčka: Za tajemstvím Xibalby

recenze besed EDO 2012

autor: David Storch

Cyril Höschl: Logika vědeckého zkoumání
Přednáška prof. Höschla, jako vždy perfektně připravená, zábavná a poutavá, se týkala nejrůznějších klamů, které nám brání správně odhadovat situaci a znemožňují odhadovat pravděpodobnosti různých jevů. Toto nesprávné odhadování může mít dobrý (evoluční) důvod (respektive původ); někdy je to totiž tak, že pokud bychom odhadovali naše šance správně, vůbec bychom se nepouštěli do riskantních aktivit, které ovšem nakonec byly pro přežití (případně rozmnožení příslušné evoluční linie) klíčové. Přesto máme potřebu nejrůznějším klamům se pokud možno vyhýbat (poněvadž zase jindy se hodí odhadovat situaci správně) a nejlepším nástrojem k tomuto účelu je dnes věda. Cyril Höschl ovšem v závěru své přednášky ukázal, že ani ve vědě se nejrůznějším klamům a zkreslením nevyhneme, ač se neustále vyvíjí aparát, díky němuž je například testování účinnosti nejrůznějších terapií stále sofistikovanější. Všechny argumenty byly založené na popperovské vizi vědy. Posluchači jen příjde na mysl, že historie a epistemologie vědy není tak průzračná, jak si myslel Karl Popper, a že některé postupy, popperovsky nepřijatelné, mají – zvláště ve vývoji teoretických disciplín – své místo. Vědecké tvrzení „všechny labutě jsou bílé“ je třeba po popperovsku opustit, pokud nalezneme černou labuť. Jenže teoretické disciplíny často tak nepostupují; namísto toho předefinují pojem „labuť“, takže teorie platí, jen se změní množina jevů, na níž ji lze aplikovat. Svět, včetně světa vědy, je zkrátka složitější – to ale nic nemění na tom, že je zjevně stále důležité zdůrazňovat, že věda je velmi užitečný nástroj, když se správně používá.

Jan Zrzavý: Scházení a rozcházení v historii lidstva
Účastníci EDO znají prof. Zrzavého jako provokatéra, s jehož tezemi buď souhlasí nebo zcela zásadně nesouhlasí, nic mezi tím. V této přednášce to nebylo tak extrémní – nebo alespoň ne na první pohled. Jan Zrzavý se zabýval nejnovějšími objevy týkajícími se historie a šíření lidstva. Naše představy se totiž za posledních pár let zcela změnily díky osekvenování celého genomů lidí různých etnik. Nejenže se nyní zdá, že se moderní člověk při své pouti z Afriky křížil se staršími populacemi těch lidí, co tam šli předtím (Neandertálci, Denisované, snad i Homo erectus), ale čím dál víc to vypadá, že rozdíly mezi různými rasami jsou zřejmě starší, zásadnější a trvalejší, než se tvrdilo. Ukazuje se, že ať lidi klasifikujeme na základě genetiky, jazyků či kultur, vždy získáme pět distinktních skupin (zjednodušeně (1) Pygmejové+Sanové, (2) Černoši bantuského typu, (3) Běloši, (4) Východoasijci+američtí Indiáni, (5) Austrálci+Melanésané). Přestože jsou si lidé obecně dosti geneticky blízcí, zásadní rozdíly mezi skupinami tu zůstávají. Otázka je, co si lidé (politici, veřejnost…) s touto informací počnou, až jí plně vstřebají. Třeba nic – koneckonců to, že se lidé od sebe liší, neznamená, že jedni jsou vůči druhým méněcenní – ale není vyloučeno, že se nadějeme nových forem rasismu.

Zdeněk Kratochvíl: Člověk v otroctví jazyka
Filosof Zdeněk Kratochvíl měl před sebou nesnadný úkol: kritizovat hypertrofii jazyka jazykovými prostředky. Naštěstí to jde, poněvadž lidská řeč, tato jediná zásadní evoluční novinka člověka, umožňuje věci vskutku neuvěřitelné. Kromě spousty věcí zcela nezpochybnitelně užitečných umožňuje například podvádět a klamat v nevídané míře. Podle Zdeňka Kratochvíla existují dva korektivy hypertrofie jazyka: náboženství a věda. S oběma jsou ovšem jisté potíže, poněvadž koneckonců obě tyto domény jazyk se všemi jeho potencialitami používají. Je třeba reflektovat rozdíl mezi realitou (nebo přesněji mimolidskou a mimojazykovou „přirozeností“) a jejími (virtuálními) jazykovými obrazy. To je velmi obtížné, když i tato reflexe probíhá v jazyce, ale nic jiného nezbývá. Náboženství se o to snažilo tradičně, filosofie se o to snaží stále, anebo ten rozdíl různě zpochybňuje a převrací. Věda na ten rozdíl bohužel často zapomíná. A Zdeněk Kratochvíl jej zaplaťpámbu připomíná při každé vhodné i nevhodné příležitosti.

Petr Pokorný: Jak přežít s málem a ještě z toho uvařit civilizaci – Starý Egypt trochu jinak
Škodí člověk přírodě nebo jí občas pomáhá? Patří vůbec do přírody? Jak reagují civilizace na změny přírodních podmínek; jsou schopné jim čelit a ještě z toho něco vytěžit, nebo jsme vydáni na pospas klimatickým změnám? A jak se tohle proměňuje od vzniku nejstarších civilizací po dnešek? Podobné otázky jsou zcela zásadní a přistupovat by k nim šlo z nejrůznějších stran. Paleoekolog a archeobotanik (a jeden z nejvšestrannějších přírodovědců, co u nás máme) Petr Pokorný se rozhodl všechny tyto věci ukazovat na archeologickém materiálu z Egypta. Ukázal, že dříve zelená Sahara, savana plná života, se v průběhu holocénu vysušovala, takže místní lovci, sběrači a později pastevci se museli přesunout do údolí Nilu a tam založili jednu z nejmonumentálnějších civilizací. Ta přesto občas kolabovala vlivem klimatických změn a následných změn sociálních. Díky lidem se ale v některých místech Západní pouště udržovaly zelené oázy, ty však byly závislé na zavlažování a tudíž velmi křehké; jakmile se to nevyplatilo, vše pohltil písek, a to, co tam zbylo, živoří ještě z dob římských. A tak podobně. Ty příběhy jsou strhující, člověk a příroda v nich hrají rovnoprávnou roli, a nakonec leccos napovědí i o našich vlastních možných osudech.

Jan Zrzavý a Bohuslav Binka: O lásce a sobectví
Netrpělivě očekávaná diskuse začala velmi pěkným vstupem Bohuslava Binky, který se rozhodl kritizovat sociobiologický přístup k lidem a společnosti, který tu léta prezentoval právě biolog Jan Zrzavý. Zcela správně, logicky, věcně a srozumitelně poukázal na to, že každá teorie platí jen v určitém rámci a na konkrétní oblast jevů. Je tedy nebezpečné, když se aplikuje někde, kde není doma. Velmi zvědavě jsem očekával, že Bohuslav Binka ukáže, kde došlo k takovémuto nepatřičnému uplatnění (socio)biologie ve společenských vědách, ale bohužel jsem se nedočkal. Argumentace totiž nadále spočívala ve tvrzení typu „myslím, že to takhle nejde“, na což mohl Jan Zrzavý odpovídat ve stylu „ale jde“. Ke skutečné diskusi tedy nedošlo a na doklady limitace biologických metod a přístupů ve společenských vědách (věřím, že tyto limitace existují a je důležité o nich vědět) si budeme muset počkat nejméně do dalších EDO. Zrzavý si nakonec neodpustil pár provokativních žertíků, čímž sice dosáhl svého cíle naštvat maximum lidí (třeba tvrzením, že korupce je správná), ale k jádru věci jsme se nedostali. Třeba se k němu ani dostat nedá.

Václav Bělohradský: Společnost doby (post)ní
Filosof Václav Bělohradský je každoročním hostem EDO. Pokaždé se snaží o co nejpřesnější diagnózu doby a pokaždé jinak. Teď se to opravdu povedlo, byla to jedna z jeho nejlepších přednášek. Ukázal, že dnešní doba je charakterizovaná předponou post-. Je to posthegemonie – není jasné, kdo vládne, rozhoduje, kdo má hegemonii. Je to postdemokracie – nejde už o reprezentaci nějakých obecných principů či hodnot, ale o lobovální pro zájmy parciálních skupin (nebo je v těchto intencích všechno intertpretováno, i když tomu tak není). Je to zároveň doba postauratická – mizí aura jedinečnosti kolem každé živé bytosti, dnes je lze patentovat a zacházet s nimi jako s obchodním artiklem. V minulosti byla v západních společnostech pravda vnímána jako něco, co je mimo tradici a co je třeba teprve integrovat do institucí; kultura, zacházející s pravdou, tak stála v distanci vůči tradici a etablovaným institucím. V postindustriální společnosti už to tak není. Rozpory jsou minulostí, instituce musí být natolik flexibilní, že všechny nové pravdy hned integrují a kultura tak nemůže stát v protikladu vůči institucím. Postindustriální společnosti investují do člověka. Tak končí dějiny a měla by nastat harmonie. Jenže ve skutečnosti dějiny nekončí a harmonie nenastává, poněvadž se objevuje nový strašák: DLUH. Je to navíc strašák reálný, přestože nikdo neví, jak přesně vypadá a koho přesně ohrožuje. Kvůli dluhu je bližší košile než kabát, je třeba zajistit základní potřeby, na nic jiného nezbývají zdroje, a navíc selhání musí řešit jednotlivá individua, do nichž už se nevyplatí investovat. Dluh si tak vynucuje nový brutální diskurs, vede k omezování lidských práv a regulačních opatření ve prospěch přírody a budoucnosti, zase nastává nerovnováha mezi pravdou a institucemi. Lidé nehledají smysl v době nedostatku. Je potřeba uhájit otázku smyslu i teď v době dluhu, jinak to nemá cenu.