Recenze besed EDO 2013

Stanislav Komárek: Proč hereze? Proč ne.
Praha z jakéhosi neznámého důvodu odedávna slyne hojnou produkcí herezí. Osudy prominentních heretiků byly mnohdy velice pohnuté. Když jsem 4. prosince 1989 Zdeňka Neubauera tváří v tvář po letech potkal, pochopil jsem, že tímto losem Osud obmyslil i mne. Jak je to s Portmannovým dědictvím (takový Viklef dneška) po dvaadvaceti letech? Proč vlastně nedržet hubu a krok a nepochodovat v sevřeném útvaru vstříc světlým zítřkům?

David Storch: Konec Postdarwinismu? .
Charles Darwin před 150 lety založil nejen evoluční biologii, ale také – a možná především – ekologii. Obě tyto disciplíny se od té doby doby složitě proplétají a proměňují. S nimi se mění i obraz místa člověka v přírodě a obsah a pojetí pojmů jako je ekosystém, individuum, stabilita, rovnováha, strategie, nebo konkurence. Dnes se nacházíme v situaci, kdy některé z klasických koncepcí bude třeba oprášit a nově nasvítit.

Jaroslav Flegr: Co je to organismus a proč je často tak hezký? .
Živé organismy jsou produktem biologické evoluce. S organismy, na rozdíl od elementárních částic nebo neutronových hvězd, se setkáváme už od dětství. Snad proto tak snadno a ochotně podléháme dojmu, že na nich není nic až tak moc záhadného. Vše co jsme o nich potřebovali vědět pro život, jsme se naučili už v mateřské škole. Biologové však jsou stále častěji konfrontováni s překvapivým zjištěním, že mnohé z toho, co jsme pochytili v mateřské škole, případně v rámci PhD. studia, asi neplatí, a že organismy budou nejspíš něčím úplně jiným, než čím se nám navenek jeví.

Jan Keller: K čemu je dobrý postmoderní chaos.
Naprostá polyfonie jako chaos. Postmoderna chápe chaos jinak než přírodní vědy a jejich teorie chaosu. Chaos v postmoderním myšlení i chaos v postmoderní společnosti by měl plnit funkci periodického návratu k chaosu v mytologiích. Měl by sloužit k revitalizaci řádu. Aktuálně však postmoderní chaos slouží spíše k posílení bezmocnosti vůči řádu existujícímu.

Zdeněk Kratochvíl: Kolem filosofie živé přírody.
Pokus o výklad některých omylů a nedorozumění, které se naskytly při zrodu tří verzí knihy „Filosofie živé přírody“. Jak se autor k tématu živé přírody dostal, jak vznikal tento pozoruhodný příspěvek promýšlející povahu přirozenosti (přírody). Proč vzniká již třetí verze textu? Jaké jsou souvislosti autorova textu se starou o současnou filosofií, střípky z diskusí s kolegy a přáteli… Základní výrazy a témata: přirozenost, svět, vnímání, myšlení, iluze a deziluze, místo člověka v přírodě, příroda a její poznávání, možnosti filosofie a přírodovědy při poradě o aktuálních problémech.

Františka Jirousová: Úkol člověka v evolučním vesmíru podle Teilharda de Chardin
Teorie francouzského teologa a přírodovědce Teilharda de Chardin chápe evoluci jako sjednocování postupující od jednoduché a neprovázané mnohosti ke stále komplexnějším a více vazbami propojeným celkům, až k možnému sjednocení celého vesmíru s Bohem. Na každé evoluční rovině probíhá toto sjednocování mírně odlišnými prostředky a je stále více závislé na kreativitě evolučních bytostí, až na rovině člověka je podmíněno ochotou převzít osobní odpovědnost za rozvoj širších celků a budoucnost celé Země. Jak může každý jednotlivý člověk přispět k vývoji a zdokonalení lidstva? Kde je původ zla a jak ho lze zvládat, jak správně organizovat lidské celky a jaká je role náboženství ve vyvíjejícím se nedokončeném vesmíru?

Petr Pokorný: Dokážeme v ekologii myslet vývoj? .
Všichni myslíme v pojmech a kategoriích. Nejspíš to souvisí se strukturou lidské řeči. Celkem dobře to funguje za předpokladu, že symbolicky umrtvíme skutečnost a rozpracelujeme jí na různé „objekty“ myšlení. Ony objekty jsou zakotveny v jakési mentální matrici upletené ze statického obrazu skutečnosti. Statického proto, že od přirozenosti dokážeme myslet změnu jen s největšími obtížemi. Jistěže se náš vnitřní obraz skutečnosti a s ním i sama matrice časem promění. Jenže každodenní obcování požaduje, abychom o svém vnitřním mentálním stavu vydávali svědectví tady a teď! Naštěstí jsme občas schopni uměleckého výrazu. Nebo třeba mýtického vyprávění. Co ale s vývojem na poli čistě intelektuálního výkonu? Třeba na poli vědy? Tam se situace zhusta stává neúnosnou. V politice: pravice versus levice. V ekologii: příroda versus kultura, les versus bezlesí, divočina versus město. V antropologii: lovci-sběrači versus zemědělci, divoši versus civilizovaní lidé. V historiografii: pravěk versus středověk. Zazní tyto i některé další varovné příklady. Bude učiněn nesmělý pokus o příčné protnutí takového způsobu myšlení. Pokus o myšlení vývoje jako takového za podpory paleoekologie, vědy, která se o to občas snaží. (A právě v tomto momentě možná pohříchu přestává být vědou.) Jako obranu proti přílišnému očekávání předem avizuji: vyznění bude přinejlepším „zenové“.

Anton Markoš: Podoby života – Neubauerova eidetická biologie.
Základním pojmem Neubauerovy teoretické biologie je podoba (eidos – odtud eidetický, protože od slova podoba se těžko dá odvodit přídavné jméno). Pokus o interpretaci Neubauerových myšlenek s naznačením výhledů, ke kterým se lze z této pozice dopracovat.

Ivan M. Havel: Neubauerovské dialogy.
Řada setkání, výletů, prožitků a rozhovorů spojuje dva autory, kteří k sobě měli a mají blízko. Jejich písemné dialogy z období 1984 až 2001 jsou shrnuty a doplněny o znamenitý doslov editora Karla Palka v knize „Sidonia a Sakateky Čtrnáctero vykročení“ (Sofis, Praha 2004). Úvahy a vzpomínky druhého z autorů budou doplněny prodejem této knihy, jakož i ještě „teplé“ nové knihy Ivana M. Havla „Zjitřená mysl a kouzelný svět“ (Dokořán, 2013).

Zdeněk Neubauer: Ekologie člověka – vyprávění o jediném zvířeti, které chodí boso a dokáže stolovat. .
Živelná noc se Zdeňkem Neubauerem. Co je člověk? Jak mu rozumět? Jaké je jeho místo ve … v čem vlastně? Přírodě? Světě? Evoluci? Člověk je především zvířetem, ale přesto je pro něj něco specifické. Co a jak? Člověčí smyslové orgány nejsou pouze receptory, kterými člověk poznává svět kolem sebe, člověk dokáže číst smysl světa, podoby věcí a životů, s nimiž společný svět obývá. Svými smysly dosáhne k tomu, co je za světem – do zásvětí. Proto(že) jenom člověk má svět a teprve s ním svět vzniká jako místo mezi nebem a zemí. Svět je světem člověka, vzniká a zaniká s konkrétní kulturou. Tak je i vesmír soukromou záležitostí naší civilizace, stejně jako evoluce. (Ale o té se nám to velmi těžko říká.) Svět je založen mýtem, který považujeme za nejsoucí, avšak relevantní podoby pravdy jsou právě na straně mýtů, představ, vyprávění a podob, protože ty přetrvávají, zatímco logická vysvětlení se neustále mění.

Václav Bělohradský: Mezi světy a mezisvěty.
Rozprava s Václavem Bělohradským nad druhým doplněným vydáním jeho knihy.

Jiří Přibáň: Právní stát – organizace sociálního chaosu? .
V demokratickém státě neplatí výrok Ludvíka XIV. Stát jsem já!, ale výrok Stát jsem já a ti druzí, který může hrdě i s respektem k jinakosti vyslovit každý občan. Demokratický stát sice vychází z představy jednotné vůle lidu, ale přitom respektuje vůli každého občana, která se zákonitě bude lišit podle našich individuálních a skupinových zájmů. Tato jednota v rozmanitosti umožnila moderním demokraciím reagovat pružněji na sociální změny a dokázala omezit každou vládu katalogem občanských práv a individuálních svobod, které je třeba respektovat ze zákona. Tady někde se rodí moderní idea právního státu a ústavní demokracie. Stát se ovšem může proměnit v sartrovské „peklo těch druhých“, jejichž názory a vůle hrozí nejen převládnout, ale i zničit všechny, kdo se jim příčí. Demokratická společnost si totiž paradoxně vytváří svou vlastní politickou teologii, ve které vůli boží nahrazuje rousseauovská obecná vůle lidu, která není jen aritmetickým součtem individuálních vůlí občanů, ale zcela zvláštní vůlí, proti níž rebelovat znamená provinit se nejtěžším politickým zločinem. Moderní demokratický stát tak musí být současně ústavní stát chránící občanská práva a svobody, protože jinak hrozí, že demokracie ve jménu politické jednoty začne vymýtat „ďábla“ ze všech odpadlíků, rebelantů a disidentů.

Sylva Fischerová: Hippokratovská dieta – mezi jedinečným a univerzálním.
Přednáška usiluje představit hippokratovský vynález diety jako určitého způsobu života, který zakládá nebo znovunastoluje zdraví. Tento „vynález“ je zakotven v pojetí člověka jako bytosti pevně usazené v tomto světě a podléhající jeho zákonům. Přes veškerou typologii jednotlivých lidských typů i druhů chorob však nakonec hippokratovský lékař stojí před neopakovatelnou situací každého jedince. Jak napsal o staletí později Goethe: Individuum est ineffabile – jedince nikdy nelze (cele) vypovědět.

Václav Cílek: Indiánské cesty domů
Američan indiánského původu Jimmie Durham se k přirozenému světu vrátil v Bruselu v polodivokém parku, když jedl lipové květy. V polovině 90. let odjel do Plas v západních Čechách, kde mnichové kdysi sbírali do svých léků lipové květy. V lese našel mladou lípu, uřízl z ní větev a na jednom místě zapíchl do země, aby v této dezorientované zemi vytvořil nějaký střed. Na hůl připevnil zpětné zrcátko. Bylo totiž nutné se zároveň dívat i dozadu. Minulost nešlo nechat bez dozoru. Zrcátko hned druhý den někdo ukradl. Společnost začala pádit dopředu a neohlížela se. V roce 1996 začal Durham konstruovat přenosné triumfální oblouky pro osobní potřebu. Jsou malé a lehké, člověk pod nimi sotva projde, ale vždy, když udělá něco velkého, tak si může triumfální oblouk postavit a projít pod ním. Tento druh tvorby si můžeme snadno představit, když si uvědomíme, že Durham, jak sám píše, vyrůstal v nebezpečném lese, plném hadů a jedovatého hmyzu. Toto prostředí (jak známe z minulého režimu nebo Židé z historií pogromů) velice přeje humoru. Indiány si představujeme jako vážné, tvrdě řezané bronzové figury, ale ve skutečnosti to jsou srandisti, kteří se neustále snaží vyhmátnout legrační aspekt situace. To jen blahobytní lidé humor nepotřebují, protože mají zábavu. Někdy to je obtížné, jako třeba když španělští konkvistadoři potrestali vzpurné indiány v pueblu Acoma tím, že jím uřízli nohu. Durham si myslí, že lidé by neměli pracovat ani pro sebe, ani pro své přátele nebo národ, ale pro nějaké lidství, protože jsme kontinuum.

Intelektuál v současném českém veřejném prostoru: Václav Bělohradský,
Jiří Přibáň, Václav Žák, Milena Bartlová. Moderuje Petr Hlaváček.

Dům přírody Litovelského Pomoraví – slavnostní večer
František Skála, Miloš Šejn, Miloš Fekar, Marcel Hubáček

Výtvarníci František Skála, Miloš Šejn, Miloš Fekar, Robert Smolík a Marcel Hubáček přijali nabídku Sluňákova, aby se podíleli na vzniku projektu návštěvnického centra Dům přírody Litovelského Pomoraví, který zaštiťuje Agentura ochrany a přírody Litovelského Pomoraví. V letech 2013 a 2014 budou v areálu Sluňákova v Horce nad Moravou realizovat zcela unikátní autorské objekty, takzvaná „místa setkání“, kde budou lidé moci vnímat živelnou povahu přírody Litovelského Pomoraví s pomocí všech svých smyslů. Idea tohoto projektu byla ovlivněna texty filosofa a biologa Zdeňka Neubauera. Projekt v jeho celku ztvárnili do realizační podoby Projektil architekti, autoři nízkoenergetického domu, který je výchozím bodem pro návštěvu budoucích uměleckých děl. Všichni autoři budou komentovat výtvarné pojetí svých uměleckých počinů v krajině mokřadu s pomocí fotografií modelů, které všem zúčastněným poodhalí možnou budoucí podobu Sluneční hory, Rajské zahrady, Lesního chrámu a Ohniště zlaté spirály, … Návštěvníci tohoto výjimečného večera se budou moci setkat s výraznými osobnostmi uměleckého světa a zároveň si prohlédnout vystavené modely, podle jejichž podoby budou autoři vytvářet reálnou expozici věnovanou přírodě na severu od Olomouce.