Sobota, 21. Duben 2018 15.30
Muzeum umění Olomouc – sál Divadlo hudby

Zdeněk Kratochvíl: Kde vzít útěchu pro život v antropocénu?

Poučení z menších předělů: archaické a klasické (myšlení, výtvarné zpodobování…); doba bronzová a doba železná (proměna pojetí poctivosti, zrod intelektuála v typu Odessea); plně srovnatelnou změnou by však byl až přechod od pleistocénu k holocénu. Není to megalomanská představa? Třeba to nebude s antropocénem tak horké? Bohužel na tom aspoň něco je, jak pokud jde o stopu homo insipiens paranoicus v geologii planety, tak v ohledu růstu hladiny fekálií ve společnosti. („Děti, pojďte se podívat, blbost kvete.“ Jenže pak: „Tak už to v přírodě chodí, blbost odkvete a přinese plody.“) Agresivní tvor vybavený technologií, jejíž princip netuší, je nebezpečný nejen na webu. Analogie uvnitř klasické doby: Obrat k věcem lidským (sofisté, Sókratés) s fatálními následky. Proti proudu: Naděje v přirozenost. V naše vlastní přirozenosti, které se dokážou vzpouzet (totalitním ideologiím, americkému snu, Českému snu…). V horším případě naděje v přirozenost planety, která nemusí strpět všechno. V krajním případě v přirozenost kosmu, v jehož řádu jsou naše peripetie naštěstí tuze marginální. Význam tyrana, oligarchy i miliardového davu je v rámci kosmu limitně blízký nule, i když se mocně zviditelňuje. Nebo optimističtěji: chvilka vnímání skutečnosti v lese nebo laboratoři je neskonale významnější – a den bez lží, nenávisti a strachu je milejší než celá epocha mocnářství. Nový optimismus mi dala jedna divadelní upoutávka: „Konec světa nebude, něco se posralo.“